Dvě hlavy si jdou po krku
Karel IV. z naší země vytvořil evropskou velmoc a centrum Svaté říše římské. Byl tak dobrý politik, nebo měl prostě štěstí? A měli ho i jinde stejně rádi, jako u nás doma? To vše a ještě mnohem více zjistíte v tomto dílu.
Papež kontra císař
Evropská politika ve středověku se točila kolem papežské stolice a Svaté říše římské. Na první pohled to byl trpaslík a obr: papež ovládal jen celkem malé území v okolí Říma, kdežto římská říše na vrcholu slávy byla v podstatě největší evropský stát, ale tady opravdu na velikosti nezáleželo. Obě supervelmoci spolu většinou bojovaly o moc, nebo to mezi nimi alespoň jiskřilo.
Ludvík Bavor
Svého předchůdce Bedřicha Sličného jsem porazil ve válce, uvrhl do žaláře a nakonec sesadil. Když mě papež vyobcoval z církve, svrhl jsem ho taky a místo něj dosadil vzdoropapeže. Kdo se mi postaví do cesty, toho rozdrtím. I toho moravského markraběte Karla, který se teď proti mně nechal zvolit římským králem. Myslíš si, holobrádku, že přemůžeš Ludvíka Bavora, císaře Svaté říše římské? Tak jen pojď, tebe si vychutnám.
Ohledy stranou
Bohužel první hnutí připomínající dnešní politické strany vznikla už ve středověku v severní Itálii. Byla dvě: takzvaní ghibellini kopali za císaře a guelfové zase za papeže. A už tenkrát šly veškeré ohledy stranou. Politici slibovali všechno možné a pak své sliby neplnili, lhali a podváděli, vzájemně se pomlouvali, vydírali, podpláceli a vraždili. Používala se propaganda, jen ta masová média nebyla tak masová jako dnes.
Bula není bulka
Karel IV. se po celou dobu své vlády nad Svatou říší římskou snažil především udržet mír a zavést pořádek. Proto vytvořil soubor ústavních zákonů zvaný Zlatá bula Karla IV. (neplést si se Zlatou bulou sicilskou!) a nechal ho schválit na dvou říšských sněmech. Zlatá bula například ustanovila, že římského krále volí sedm kurfiřtů – tři duchovní a čtyři světští, z nichž byl na prvním místě český král. Karel tu zajistil pro náš stát a jeho panovníka v rámci říše čelné a nezávislé postavení. Zlatá bula měla takový úspěch, že platila až do zániku Svaté říše na začátku 19. století.
Chytrý nápad
Poslední přemyslovci se snažili vytvořit českou říši, která by přehradila celou střední Evropu a propojila Severní moře s tím Středozemním. Nápad to byl sice dobrý a Přemyslu Otakarovi II. se to málem povedlo, ale moc moci vzbuzuje závist a tak se proti němu všichni spikli a jeden docela bezvýznamný rod si na tom založil kariéru. Jmenovali se Habsburkové. Karel IV. se přemyslovský plán pokoušel dotáhnout a tak vytvořil velký stát symbolicky sjednocený korunou svatého Václava, patřily do něj Čechy, Morava, Slezsko, Lužice, Braniborsko a pár menších zemí, mimo jiné i Lucembursko, které měl Karel ve svém rodovém jméně. Jenže hned po Karlově smrti se Země koruny české začaly drolit a dnes už nám zbyly jen Čechy s Moravou.
Král cestovatel
Řídit říši, která se roztahovala jako paví chvost přes celou střední Evropu, nebyla žádná legrace. Sotva se Karlovi podařilo urovnat spor na jednom konci, rozhádali se zase na opačné straně. První vlak jel až za pět set let a do sítě se nanejvýš lovily ryby, takže to Karel musel všechno poctivě objíždět na koni. K stáru se už musel nechat vozit v kočáře, protože ho trápila dna. Karel byl zkrátka jeden z největších cestovatelů mezi korunovanými hlavami své doby. A protože rád poznával místní památky a vozil si domů suvenýry, s přimhouřeným okem ho můžeme považovat za průkopníka turistiky.
Stříbrem a strdím oplývající
České království ve středověku mělo jednu obrovskou výhodu. Těžilo se tu totiž ohromné množství stříbra. Ale zatímco Karlův otec a předchůdce Jan všechny stříbrňáky rozházel, Karel je chytře investoval. Zakládal města i vinice, stavěl cesty a mosty, udržoval mír. Bylo to výhodné pro všechny strany: země Koruny české vzkvétaly a Karel v nich měl bezpečnou základnu pro svoji politiku ve zbytku Svaté říše římské.
Nesvatá Svatá říše
Svatá říše římská byla prazvláštní útvar, který se – zjednodušeně řečeno – skládal ze severní Itálie, německých zemí a zemí Koruny české. Stála na myšlence obnovy starověkého římského impéria a byla uznávána za nejvyšší světskou křesťanskou autoritu, i když často to bylo spíš přání, než skutečnost. Itálie i Německo tenkrát byly rozdrobené na spoustu malých církevních i světských knížectví a městských státečků, které se spolu neustále hašteřily, a doslova každý s každým o něco bojoval. Panovníci říše byli volení, což přinášelo spoustu zmatků. Často tak spolu zápasili dva a někdy dokonce i tři římští králové.
Pozor na řezníka
Ačkoliv u nás v Čechách Karel IV. vždy požíval všeobecné úcty a vážnosti, v italských a německých částech říše tomu tak mnohdy nebylo. V Pavii ho zkoušeli otrávit, a to nejen nudnými řečmi, ale i jedem v jídle. V Pise zase zapálili palác, ve kterém spal i s manželkou. Na Jadranu jeho loď zajali piráti a kdyby neunikl lstí, mohli ho prodat do otroctví. Několikrát musel prchal v nejrůznějších převlecích. A jednou v Norimberku ho zlý řezník ohrožoval sekáčkem na maso tak dlouho, dokud nezaplatil své královské dluhy. Málem se zdá, že se Karel minul povoláním, byl by z něj možná výtečný špión.
Karel intrikán
I když náš Karel byl veskrze čestný a upřímně věřící muž, když přišlo na věc, uměl taky pěkně kout pikle. Když totiž Karlův politický protivník Ludvík Braniborský nedal pokoj, stala se zvláštní věc. Zničehonic se objevil stařec, který o sobě prohlásil, že je braniborský markrabě Valdemar, který před lety nezemřel, jak všichni mysleli, ale odešel meditovat do Svaté země. A když teď vidí, jak Ludvík Braniborsku špatně vládne, chce svou zemi zpátky. Muž se Valdemarovi skutečně podobal a byl velmi výřečný, proto mu mnozí uvěřili a Karel IV. ho uznal za právoplatného pána Braniborska. Ludvík s ním pak musel o svou zem válčit, takže neměl dost sil Karlovi škodit. Nakonec se Karel s Ludvíkem dohodli a falešný Valdemar zmizel ze scény.
Vidět Řím a zkrachovat
Jedna ze zvláštností Svaté říše římské bylo to, že Řím do ní nikdy nepatřil. A když se chtěl římský král stát římským císařem a tím dosáhnout nejvyšší šprušle na společenském žebříčku středověké Evropy, musel dorazit do Říma a tam se nechat korunovat od papeže. Zní to jednoduše, ale ona ta římská jízda, jak tomu tenkrát říkali, stála spoustu peněz určených papeži, spoustu peněz na rozhazování jásajícím davům, spoustu peněz na vydržování vojska a jeho přesun tam i zpět a spoustu peněz na… prostě velikou spoustu peněz. Karlovi se to povedlo a stal se císařem, ale jeho syn Václav do Říma nikdy nedojel…
Konec bez happy endu
Vypadalo to, že dlouhou a veskrze úspěšnou Karlovu vládu už nemůže nic pokazit. Pak ale přišla katastrofa. Francouzští králové měli pocit, že by bylo dobré mít papeže pod palcem. A tak se stalo, že jednoho papeže zvolili v Římě a jiného v Avignonu. Složitě vybalancovaný systém středověké společnosti se začal hroutit. Karel brzy na to zemřel a jeho syn a nástupce Václav IV. raději proháněl jeleny a krásné lazebnice, než aby zachraňoval svět. K naší zemi se blížila dlouhá a krvavá bouře...
