Exorcista na trůnu
Věřili ve středověku všichni v boha? A co Karel IV., myslel to s vírou vážně, nebo spíš vlažně? A co to vlastně byly ostatky? Tento díl je věnovaný věcem vznášejícím se mezi nebem a zemí.
Meluzína by žasla
Přestože podle rodové legendy byl Karel IV. potomkem Meluzíny, víly s hadím ocasem, a tedy ďábelské bytosti, sám byl velice zbožný křesťan. Kostely, kláštery a kaple nejen zakládal, ale také v nich trávil dlouhé hodiny v modlitbách a v rozjímání. Podle svědectví pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi rovněž často přijímal svátost oltářní, což v té době rozhodně nebylo zvykem.
Spása a kasa
Pro naprostou většinu lidí ve středověku byla na prvním místě žebříčku hodnot spása duše a pozemský život představoval pouhou přípravu na ten posmrtný. Dokonce i ti největší boháči a lakomci často odkazovali všechno své pracně nahrabané jmění církvi nebo financovali stavbu kostela, jen aby se dostali do nebe. Ježíš přece pravil, že spíše než boháč do božího království projde velbloud uchem jehly. Proč právě velbloud, a ne třeba slon nebo kráva? Snad pro tu představu, jak se mrská v uchu jehly zašprajcovaný mezi hrby.
Čistírna duší
Během středověku se římská církev z chudé sekty proměnila v prosperující podnik. Ale protože s jídlem roste chuť a peníze kazí charakter, chtěla čím dál víc. Protože lístky do nebe nešlo dost dobře prodávat, chamtiví preláti vymysleli purgatorium, čili očistec, kde se duše před vstupem do nebe musely nejprve očistit od hříchů strašlivými mukami. Takové odhřešování mohlo trvat i celá staletí, ale dalo se také podstatně zkrátit: stačilo si od církve koupit odpustky, a šlo to i bez očistce.
Nedostatkové ostatky
I když světcova duše odešla k Bohu, svatost zůstávala i v jeho mrtvém těle a vyzařovala z každé jeho části. Proto se mrtvoly světců rozřezávaly na malé kousky a těm se připisovaly zázračné vlastnosti, například při léčení nemocí. Aby to vypadalo hezky, zavíraly se do nádherných zlatých schránek zdobených drahými kameny, do takzvaných monstrancí. Vášnivým sběratelem ostatků svatých byl Karel IV. Když navštívil kostel nebo klášter, kde byl pohřbený nějaký světec, nedal pokoj, dokud si alespoň kousek neodnesl.
Světci a svědci
V Bibli je jasně psáno, že lidé se dovědí až při posledním soudu na konci světa, zdali půjdou do nebe, nebo do pekla. Přesto do nebe vedla jedna zkratka. Stačilo se stát světcem, nejlépe mučednickou smrtí pro svoji víru. Mimochodem, mučedník se řecky řekne martys, to znamená svědek. No, a světci čili svědci se dostali do nebe ihned po smrti, bez soudu, jaksi protekcí. Nejoblíbenější mučednicí Karla IV. byla svatá Kateřina Alexandrijská, neboť na její svátek slavně zvítězil v bitvě u hradu San Felice v Itálii. Na obrazech Kateřinu poznáte podle kola posázeného noži a uřezaných prsou.
Prst, který si neuříznul ostudu
Karel IV. v zázraky nejenom věřil, ale sám také jeden zažil na vlastní oči. Když si do své sbírky ostatků uříznul kousek z prstu svatého Mikuláše (ano, právě toho, který nosí hodným dětem dárky), z rány začala vytékat krev. Císař pak oddělený kus raději vrátil a ten ihned přirostl zpět na své místo. Nemusíme tomu věřit, ale byl u toho arcibiskup Arnošt z Pardubic a Karel rozhodně neměl důvod si takový zázrak vymyslet.
Exorcista
Ve svém mládí u francouzského dvora Karel studoval na pařížské univerzitě teologii a dokonce přijal nižší svěcení, které předcházelo svěcení na kněze. Tenkrát v římské církvi existovaly čtyři nižší stupně svěcení: ostiář, lektor, exorcista a akolyta. Pak následovaly vyšší stupně, ale to už musel kněz složit slib celibátu. Karel jako budoucí panovník musel mít potomky, takže skončil u akolyty. Ale svěcení na exorcistu, jehož úlohou bylo vyhánět zlé duchy, se mu jistě hodilo, když ho po večeru stráveném s Buškem z Velhartic trápilo strašidlo, házející číši od vína přes celou komnatu.
Sen o zesnulém
Karel byl nejen pobožný, ale měl také prorocké sny. Ve vlastním životopise sugestivně líčí, jak se mu v mládí při tažení u města Parmy ve spánku zjevil anděl Páně a ukázal mu jiného anděla, který jako trest za hřích smilství ohnivým mečem useknul penis Dauphinovi z Vienny, synovi uherského krále Karla I. Roberta z rodu Anjou. A skutečně, po několika dnech přinesl posel zprávu o tom, že Dauphin zemřel po zásahu šípem ze samostřílu.
Kopí osudu
Jakmile se Karel stal římským králem, podařilo se mu získat i korunovační poklad Svaté říše římské. Jeho nejdůležitější částí kupodivu není koruna jako obvykle, ale velký kříž, v jehož dutině je skryt hrot kopí, jímž prý svatý legionář Longinus probodl Ježíše na kříži, a hřeb, kterým byl Ježíš na kříž přibit. Karlovi se podařilo přesvědčit papeže, aby pro tyto relikvie zavedl speciální svátek Kopí a Hřebů Páně. Každý rok o tomto svátku se kopí, hřeb a další zajímavosti vystavovaly ze zvláštní věže uprostřed Karlova náměstí a přicházely si je sem prohlédnout tisíce poutníků z celé Svaté říše římské.
Dva Karlové
Nejvyšší místo Nového Města pražského Karel IV. nazval Karlova hora. Výjimečně ne podle sebe, ale po prvním císaři obnovené římské říše Karlu Velikém. Ten byl pro našeho Karla celý život vzorem panovníka a jeho jméno také přijal za své místo původního „Václav“. Karel IV. se pomocí uctívání Karla Velikého jako světce snažil proměnit věčně rozhádanou Svatou říši římskou v opravdový stát, který drží pohromadě, i když se skládá z různých národů. Proto nechal na vrcholu Karlovy hory postavit kapli s půdorysem osmiúhelníka, jako má císařská kaple v Cáchách, a zasvětil ji právě Karlu Velikému. Stojí nedaleko začátku Nuselského mostu.
