Tisknutí k půnebí a válení po jazyku
Měli naši předkové stejné chuťové buňky jako my? Měl Karel IV. rád bramboráky? Co to byla šalše, i mnoho dalších zajímavostí o středověkém jídle a pití, se dozvíte v tomto dílu, u kterého se vám budou sbíhat sliny.
Zvěřina bolí
Šlechtici jedli hlavně zvěřinu, často i několikrát denně. Jednak se věřilo, že z masa na jedlíka přejdou pozitivní vlastnosti zvířete, například statečnost, síla nebo rychlé nohy. Pak také proto, že často lovili, a když už tady to maso je, tak ho přece nevyhodíme. Zvěřina je strava libová a zdravá, měla však jednu nevýhodu. Její dlouhodobé pojídání v kombinaci s červeným vínem aristokratům časem přinášelo bolestivou dnu, kterou velice trpěl i sám Karel IV.
Jiná doba, jiné chutě
Nad mnoha středověkými jídly bychom dnes ohrnovali nos. Chudí lidé považovali za úspěch, když nezemřeli hladem, a tak snědli všechno, co se dalo trávit. Většinou kaši z hrubě nadrceného obilí a vody. Vařit pro chuť si mohli dovolit jedině boháči, ale tu chuť měli dost odlišnou. Maso se často připravovalo na sladko, polévky i omáčky byly tak hutné, že v nich lžíce nejenom stála, ale nedala se ani pořádně vytáhnout.
Úřad prochází žaludkem
Mnoho úřadů u dvora souviselo s jídlem a pitím a vykonávali je nikoli obyčejní sluhové, ale ti nejurozenější pánové z celého království. Tak třeba stolník neboli truksas měl pod palcem kuchyni a dbal o to, aby stoly před králem a jeho družinou byly plné těch nejvybranějších jídel. Číšník čili šenk měl na starosti, aby panovníkův pohár nevysychal. Kraječ řezal maso na plátky a šisléř pečoval o náležitý stav stolního nádobí i příborů.
Pozor, voda
Alkoholickým nápojům naši předkové holdovali odedávna. Ale měli k tomu i ryze praktické důvody. Pití vody při tehdejší hygieně zejména ve městech bylo životu nebezpečné a končilo téměř jistě nemocí. Proto všichni pili pivo, ti movitější víno nebo medovinu, a to už od chvíle, kdy přestali být kojení mateřským mlékem. Karel IV. se naučil vychutnávat dobré burgundské víno už v mládí na francouzském dvoře a proto u nás pak zakládal jednu vinici za druhou. Víte, že v té době se v Čechách pěstovalo mnohem víc vína, než na Moravě?
Darwinismus u stolu
U královské tabule stejně jako na venkově se jídlo neservírovalo na talířích, ale ve velkých mísách a z těch si teprve každý bral svoji porci. Když bylo jídla málo, najedli se jenom ti nejsilnější, a kdo neměl dost ostré lokty, zůstal o hladu. Na druhou stranu se jídlem neplýtvalo, ani se nevyhazovaly žádné zbytky.
Koření života
Jako koření, jak už napovídá jeho název, se původně používaly kořínky všelijakých bylinek. V Čechách to byl hlavně kmín, cibule, česnek, bedrník, čemeřice a petržel. Šafránu bylo jako šafránu, karavany z dalekého Orientu dovážely zázvor, pepř a sušené lístky vavřínu, zvané bobkový list, neboť naši předkové věřili, že plody tohoto stromu jsou vlastně malá hovínka. Cizí koření bylo hrozně drahé, a proto se také recyklovalo – do omáčky se vložilo zašité v pytlíku a po umytí se použilo znovu, dokud úplně neztratilo chuť.
Ryba jménem ježek
V době Karla IV. si sedláci mohli dopřát maso jen několikrát do roka, takže jim ani moc nevadilo, že pátek je postní den a kromě ryb se nesmí jíst žádné maso. Pružnější názor na věc měli mniši, kteří považovali některá masa za postní, a o pátcích tedy klidně pojídali roztodivná zvířátka, třeba veverky, bobry, ježky a zpěvné ptactvo, nebo také suchozemské želvy, které u nás tenkrát běžně žily.
Chci vidět krev
Na rozdíl od toho dnešního se ve středověkém vaření hojně používal výživný morek z dlouhých kostí a také čerstvá krev. Morek se přidával do sladkých i slaných pokrmů na zjemnění chuti. Krví se zahušťovaly omáčky nebo se v ní dusilo maso. U vznešených tabulí se zase podávala jídla, která bychom dnes považovali za kuriozity, ale ve 14. století to nebylo nic neobvyklého. Například slavičí jazýčky nebo pečeně potažené pravým zlatem vytepaným do plátků. A moravští vrabci se dělali z vrabců, ne z vepřů.
Bylo, ale spíš nebylo...
Ani ten nejmocnější císař, ba ani papež, si ve středověku nemohl koupit brambory, tabák, rajčata, kukuřici, papriku, kakao nebo krůtu. Všechny tyto rostliny a živočichové se totiž do Evropy dostali až po objevu Ameriky. Nebyl cukr, a když, tak třtinový, a vozil se až ze zámoří. Ti nejbohatší sladili medem nebo sušeným ovocem. Bez cukru se nekazily zuby – například Karel IV. měl až do smrti v 62 letech všechny zuby a jen jeden malý kaz. Lidé neznali kávu ani čaj. Dokonce i obyčejná kuchyňská sůl byla drahá, protože v Čechách se nikde netěžila a proto se musela dovážet z ciziny, nejčastěji z oblasti Salcburska. Proto vedla přes Šumavu takzvaná solná stezka.
Příbor králů
Bohatí stejně jako chudí jedli hlavně rukama. U císařské tabule Karla IV. se jídelním nožem krájelo jenom to, co nešlo utrhnout. Polévky a kaše se jedly lžící. Vidlička ještě nebyla vynalezena, existovaly jen dlouhé vidlice se dvěma hroty, jimiž se dala zvednout celá kýta. Luxusní poháry byly ze zlata, stříbra nebo ze skla. Měšťané a řemeslníci většinou jedli a pili z dřevěných nádob.
S večeří na mě nečekej, jdu brtat
Včely se tehdy ještě nechovaly v úlech, žily divoce v lesích, kde obývaly dutiny stromů. Taková dutina se staročesky nazývala brt, a proto se sběrači medu nazývali brtníci. Takže obě části názvu medvěda brtníka vycházejí z podobného významu. Povolání brtníků bylo nebezpečné. Včely nechodily pro bodnutí daleko, v temném lese si na brtníkovi rád smlsnul nejen jeho konkurent medvěd, o kterém se mimochodem věřilo, že může oplodnit dívky zatoulané při sběru jahod, ale také rysi nebo vlci.
