Nebe plálo zlatem
Uměl Karel IV. zpívat a poslouchal rád hudbu? Jakou odměnu dostávali malíři za své obrazy a kdo vytvořil první realistický portrét ve středověku? Zkrátka a dobře, v tomto dílu si budeme vyprávět o umění vrcholné gotiky.
Když ještě perspektiva neměla perspektivu
Gotické obrazy jsou krásné, i když jim často vůbec nerozumíme. Na první pohled je třeba zřejmé, že nepoužívají perspektivu. Linie předmětů se nesbíhají do jednoho bodu v dálce, jak je to dnes běžné, ale míří si, kam chtějí. Trochu to připomíná dětské čmáranice a skutečně, vidění světa středověkých umělců bylo blízké tomu dětskému. Nesnažili se zachytit skutečnost, protože takzvaná realita byl pro ně jen pomíjivý svět hmoty, určený ke zkáze při posledním soudu.
Barvomluva
Ve středověku měla každá barva svůj přesný duchovní význam. Dnes už to můžeme vidět jen na obrazech, ale tenkrát byly jasnými barvami vymalované i sochy a celé katedrály, jenže ty barvy dávno setřel čas. Modrá barva patřila Panně Marii, nebe muselo zářit zlatem, proto se většinou pokrývalo tenkými plátky vytepanými ze skutečného zlata. Červená byla barva lásky a utrpení, krve prolité Ježíšem na kříži za naši spásu.
Velký červený drak
Na stěnách kostela Panny Marie v nižší věži na hradě Karlštejn můžete vidět ohromný středověký komiks. Vypráví strhující vizi budoucího konce světa podle Zjevení svatého Jana čili Apokalypsy. Je to dokonalé spojení hororu, thrilleru a fantasy v jednom. Asi nejpůsobivější je příběh Ženy sluncem oděné, která rodí dítě a přitom ji pronásleduje Velký červený drak. Toho možná znáte od Williama Blakea, ale ten náš karlštejnský je ještě horší, tedy vlastně lepší.
Poznávací znamení
Aby lidé poznali, kterého z mnoha světců obraz nebo socha představuje, museli jim umělci dát nějaké vodítko. Podle tváře to nešlo, nikdo nevěděl, jak vlastně vypadali a napsat jméno nestačilo, protože jen málokdo uměl číst. Proto se světcům přidávaly atributy, tedy poznávací předměty. U mučedníků většinou nástroje jejich utrpení a smrti. Často dost bizarní. Třeba svatá Agáta si nese na podnosu svoje uříznutá ňadra. Náš svatý Vojtěch zase drží veslo, kterým byl umlácen. A svatá Felicita má v klíně sedm hlav vlastních synů, kteří s ní byli popraveni.
3D obrazy
Nejrozsáhlejší cyklus gotických deskových obrazů v celé Evropě namaloval Mistr Theodorik se svými žáky pro kapli svatého Kříže na Karlštejně, kde jako nebeské vojsko hlídá schránku, v níž byly za Karla IV. uloženy relikvie Svaté říše římské. Původně jich bylo celkem 130, dnes je jeden ztracený. Nebyly to však jen ploché malby, ale vystupovaly z nich trojrozměrné doplňky ze zlata a stříbra, zdobené drahokamy. Panovníci nesli na hlavách koruny a v rukách říšská jablka, rytíři měli zbraně a zbroj. Do obrazů světců byly zasazeny nádherné schránky s jejich ostatky. Bohužel právě pro tu krásu a bohatství v nich obsažené byly všechny klenoty z obrazů vytrhány a uloupeny, a to buď králem Zikmundem, nebo obránci hradu za husitských válek.
Milion kostiček
Karel IV. nepodporoval jen malířství a sochařství. Nad Zlatou bránou katedrály svatého Víta nechal benátskými mistry vyobrazit scénu posledního soudu mozaikou z více než milionu různě zbarvených či zlacených kostiček ze skla, doplněných přírodními kamínky. Tehdy to byla největší skleněná mozaika na sever od Alp a dodnes nebyla překonána, určitě ne nádherou. Zajímavé je, že původní boční vstup do katedrály od Petra Parléře s mozaikou vůbec nepočítal. Kvůli ní muselo být uprostřed portálu zazděno okno. Mozaika se zachovala téměř neporušená, přežila požár katedrály, zakrytí omítkou, a dokonce i úder blesku.
Třicet liber vosku
Pokud se týkalo umění, uměl být císař Karel IV. patřičně velkorysý. Tak třeba mistra Pokud šlo o umění, uměl být císař Karel IV. patřičně velkorysý. Mistr Theodorik pro něj vytvořil sérii sto třiceti obrazů znázorňujících nebeské vojsko a císař ho za tuto monumentální výzdobu kaple svatého Kříže odměnil dvorcem v Mořině kousek od Karlštejna. Nejspíš aby nemusel jezdit daleko, kdyby bylo potřeba něco opravit nebo domalovat. Tento statek navíc osvobodil ode všech daní, ale aby to Theodorik neměl zase tak jednoduché, musel každý rok odevzdávat třicet liber včelího vosku na svíce k osvětlování svých obrazů. Musel to tedy být nejen zdatný malíř, ale i včelař.
V hudbě život staročechů
Karel IV. pěstoval především hudbu duchovní. Jako akolyta jistě uměl dobře zpívat a je například známo, že do vlastnoručně sestaveného korunovačního obřadu českých králů začlenil prastarou píseň „Hospodine, pomiluj ny“. V katedrále svatého Víta i jinde zakládal pěvecké sbory a právě během jeho vlády vznikly české liturgické adventní zpěvy, neboli roráty, které jsou unikátní v celoevropském měřítku. Karel však nezapomínal ani na hudbu světskou a na svém dvoře hostil věhlasné italské i francouzské muzikanty. Z jeho doby také pochází snad nejromantičtější staročeská milostná píseň „Dřěvo sě listem odievá“. Kdoví, třeba ji tajně složil sám Karel.
Portréty podle lebek
Umělci ve středověku nebyli žádní realisté. Lidé stojící kolem ukřižovaného Krista jsou oblečení do gotických oděvů a vojáci nesou tehdy moderní zbraně. Obličeje na všech obrazech Mistra Theodorika mají stejné, nadměrně vyvinuté nosy. Ale přece jen se našel sochař, který snad jako vůbec první od pádu starověkého Říma tesal do kamene skutečné podoby zobrazovaných. Byl to Petr Parléř, známý spíš jako stavitel, a jeho plastiky najdete hlavně ve svatovítské katedrále a na Staroměstské mostecké věži. Byl tak pečlivý, že svoje portréty vytvářel podle skutečných lebek. Samozřejmě jen těch, kteří už byli mrtví.
To by se dalo tesat
Za Karla IV. u nás kvetly nejen architektura a výtvarné umění, ale i literatura. Sám Karel byl nadaným spisovatelem a napsal latinsky legendu o svém předku svatém Václavovi, k tomu vlastní životopis a další spisky. Také k nám povolal italského mnicha Jana Marignolu, který se na svých cestách dostal až do Pekingu a na Cejlon, aby sestavil kroniku Čech ve světových souvislostech. To se ale moc nepovedlo. Také si osobně dopisoval se slavným italským básníkem jménem Francesco Petrarca, který našeho Otce vlasti květnatými slovy přemlouval, aby se přestěhoval do Říma a obnovil jeho zašlou slávu. Karel o tom přemýšlel, ale nakonec se do tak riskantního podniku nepustil. Asi naštěstí, možná bohužel.
