Lovy, turnaje a dvorské hry
Jaký byl Karel IV. sportovec? Komu lidé ve středověku fandili? Nepřišly přitom dámy zkrátka? A k čemu byly šraňky, když nejezdily vlaky? Tento díl se věnuje gotickému sportu.
Konec sportu
Sport vznikl ve starověku. Řekové vymysleli atletiku a Římané zase gladiátorské hry. Pak ale přišlo křesťanství a to tělesným aktivitám nepřálo. Římský císař Theodosius roku 393 zakázal olympijské hry, které se do té doby konaly málem 1200 let. Potom se přes Evropu převalily hordy barbarů, po nich přišel středověk a na nějaké sportování nebyl čas ani nálada. Přesto se i za Karla IV. urození lidé bavili něčím, co se dá za sport považovat. Pro pány to byly turnaje a lovy, dámám zbývalo jen vyšívání.
Nebezpečná zábava
I když dřevce měly na konci místo špice jen tupou korunku, mnoho rytířů se při kláních zranilo, často i smrtelně. Přesto se našli i tací, kteří si to z frajeřiny dělali ještě nebezpečnější. Kláli se třeba bez štítu, jeli na neosedlaném koni nebo bez brnění. České turnaje patřily k těm nejrizikovějším, a proto nejuznávanějším v celé Evropě.
Klání pro krásnou paní
Rytířské turnaje, česky se jim říkalo klání, pro mladé šlechtice znamenaly zábavu, ale také výcvik pro válku. Pořádaly se při slavnostních příležitostech, jako byly korunovace, svatby nebo vzácné návštěvy. Konaly se na náměstích nebo na hradních nádvořích. Na bojišti ohraničeném šraňky proti sobě vyjeli vždy dva rytíři v plné zbroji na koních. Dlouhými dřevěnými bidly s tupým koncem, kterým se říkalo dřevce, se snažili soupeře vyhodit ze sedla. Kdo vydržel nejvíc nárazů, zvítězil a získal slávu a navíc čestný dar, například zlatý prsten nebo šátek dámy svého srdce.
Jak se ucho utrhlo
Karel IV. klání miloval a nedokázal si je odepřít ani jako český a římský král. Sám papež Klement VI. ho listem před turnaji varoval, ale marně. Karel je v přestrojení a pod cizím jménem navštěvoval dál a všude vyhrával. Až jednou ho protivník vyhodil ze sedla, Karel utrpěl těžká zranění a málem zemřel. Ale vyléčil se a celou aféru se tenkrát podařilo ututlat. Pravda vyšla najevo až při antropologickém průzkumu Karlovy kostry před několika lety. Karel byl ale nadosmrti zmrzačen, na turnaje zanevřel a začal se starat o důležitější věci. Takže to vlastně dopadlo docela dobře.
Hon na kyselku
I když podle legendy Karel IV. při honu na jelena objevil pramen léčivé vody, pozdější lázně Karlovy Vary, ve skutečnosti lovu neholdoval. A když, tak jen z diplomatických důvodů, aby udělal dojem na své hosty. Příčinou jeho nechuti bylo možná i to, že právě při lovu na medvědy v jižním Bavorsku bídně zahynul jeho soupeř v boji o trůn Svaté říše římské, sesazený císař Ludvík Bavor.
Velké zvíře
Páni nelovili kdejakou havěť. Třeba zajíc nebo liška by byli pod jejich úroveň. Lovené zvíře muselo být velké, silné a nebezpečné. Na konci středověku církev prosadila jako nejušlechtilejší lovné zvíře jelena, protože na rozdíl od medvěda nebo divokého kance se mu daly přisoudit křesťanské ctnosti a navíc, jelen nekouše.
Roh v čele
Důležitou rekvizitou každého správného rytíře byl zvířecí roh, u nás nejčastěji z divokého tura. Roh jako pradávný falický symbol ztělesňoval sexuální energii a mužnou sílu. Na roh se troubilo do útoku ve válce a v míru sloužil k signalizaci na dálku při lovu. Z rohu se pilo víno o hodokvasech a zásadně do dna, protože roh se nedá postavit na špičku. A Karel IV. prý dal na stěnu kaple svatého Kříže ve velké věži hradu Karlštejn pověsit Rolandův roh, který měl ohlásit příchod Posledního soudu.
Prarowdies
Publikum, které sledovalo turnaje z dřevěných tribun, se chovalo podobně jako dnešní fotbaloví fanoušci. Povzbuzovalo svoje favority a pískalo na cizí, smálo se chudákům, kteří byli sraženi do bláta, a když tekla krev, řvali jako pominutí. Rytíři navštěvovali turnaje pro zábavu, z touhy proslavit se, upoutat dámu svého srdce nebo potřeby jen upustit páru. Vedle nich ale postupně vznikla vrstva profesionálů, zchudlých rytířů, kteří se účastnili turnajů jen pro obživu.
Praktická zábava
Při lovu bylo soupeřem divoké zvíře, čím nebezpečnější, tím lépe. Nešlo jen o to jelena, divočáka či medvěda zabít, ale čestně nad ním zvítězit rytířskými ctnostmi: statečností, obratností, silou a vytrvalostí. Pán štval zvíře lesem, dokud mu ho smečka psů nenadehnala tváří v tvář. Pak pán skolil zvíře kopím či mečem, nebo zvíře zabilo pána neméně ostrými rohy, kly nebo drápy. Vedlejším, avšak vítaným produktem lovu byla čerstvá divočina na rytířské hodokvasy.
Dvorské hry pro ženy
Dámy v turnajích bojovat nesměly, mohly jen přihlížet a motivovat rytíře svou krásou k vítězství. A lovit směly nanejvýš pomocí cvičených dravých ptáků. Při vyšívání, zpěvu nebo poslechu básní se také moc neunavily. Šanci protáhnout si své urozené tělo měly jedině při tanci, projížďce na koni nebo při hrách. Z dochovaných vyobrazení víme, že i v době Karla IV. si mladé šlechtičny hrály na slepou bábu.
