Zůstane to v rodině
Byla rodina základem státu i ve středověku? Vycházeli spolu příbuzní Karla IV. v dobrém, nebo se hádali? A jak na tom byli naši předkové s výchovou dětí? Tento díl je věnovaný rodinným vztahům.
Rodinu si nevybíráte
Karel IV. se svým spořádaným rodinným životem byl mezi Lucemburky čestná výjimka. Tak třeba jeho mladší bratr Jan Jindřich se oženil s Markétou zvanou Pyskatá, ale neplnil manželské povinnosti podle jejích představ, takže ho poslala zpátky domů a znovu se vdala za syna Karlova největšího nepřítele, císaře Ludvíka Bavora. Synovci Jošt a Prokop spolu zase dlouhá léta krutě válčili o vládu nad Moravským markrabstvím. A synové Václav a Zikmund se také právě nemilovali. Zikmund dal Václava nejdřív uvěznit a pak se dal proti němu zvolit římským králem.
Bez dětství a bez lásky
Ve středověku si děti dětství moc neužily. Výchova byla mnohem přísnější než dnes. Ve šlechtických kruzích bylo běžné své potomky už ve věku kolem sedmi roků posílat na zkušenou někam hodně daleko od domova. Kluci obvykle sloužili jako pážata u koní a holčičky zase jejich budoucí tchýně nechaly vychovávat přesně na míru svým rozmazleným synkům.
Válka Lucemburkových
V Karlově rodině rozhodně nebyla žádná nuda. Jeho královští rodiče, tedy Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna, si uměli manželský stereotyp patřičně zpestřit. Několikrát mezi sebou válčili. Ne, že by po sobě házeli v kuchyni nádobím, pustili se do sebe rovnou s celými armádami. Pikantní je, že v přestávce mezi dvěma boji spolu zase plodili děti, i když ne pro potěšení, ale ze státotvorných důvodů. Kam se na to hrabe italská domácnost.
Vězení místo školky
Karlovo dětství... jak to říci kulantně? Nebylo úplně ideální. Hodný tatínek Jan malého Karlíka, který se tenkrát ještě jmenoval Václav, násilím unesl od matky a několik let ho dost drsně věznil, nejdřív ve sklepení na hradě Lokti a pak na Křivoklátu. Budoucímu římskému císaři a českému králi tenkrát byly pouhé tři roky. I když začal už jako nezletilý pod zámkem, nakonec to dotáhl až na hrad.
Prázdniny celý rok
Většinu středověku měla na vzdělání monopol církev a u světských osob se rozumělo samo sebou, že neumí číst ani psát. Pro urozené mladíky a slečny se považovalo vzdělání za cosi zbytečného, ba přímo nedůstojného. Karel IV., který studoval na pařížské univerzitě, byl v tomto směru naprostou výjimkou. Děti rolníků a chudých řemeslníků zase musely tvrdě pracovat hned, jakmile se postavily na nožičky, a na nějaké školy nebyl čas.
Lékař léčí, láska uzdravuje
Když se Karel IV. na jaře 1371 těžce roznemohl a byl na umření, jeho čtvrtá manželka Eliška Pomořanská šla pěšky z Karlštejna až do Prahy ke hrobu svatého Zikmunda, kde za uzdravení svého muže obětovala osm misek z ryzího zlata. Císař Karel se pak skutečně zázračně uzdravil a Eliška dokázala, že umí nejen lámat podkovy a trhat brnění rytířů jako papír, ale je také zdatná chodkyně a především milující manželka.
Nulový výběr
Děti to tenkrát měly s výběrem budoucího povolání mnohem snazší než dnes. V naprosté většině případů byl život člověka pevně určen už v okamžiku jeho narození a možnost ovlivnit jej se blížila nule. Nejstarší syn dědil království, dílnu nebo pole. Mladší bratry, čekala je obtížnější kariéra – v lepším případě v církvi či u vojska, v horším se mohli stát maximálně nádeníky nebo jít rovnou o žebrácké holi. U dívek šlo jen o to, co nejvýhodněji je provdat a přitom zaplatit věno, které by rodiče nezruinovalo.
Příliš mladý král
Karel IV. byl na svou dobu vzorný manžel i otec. I když si své manželky vybíral spíš za účelem rozmnožování státu, než rodiny, choval se k nim lépe, než většina jeho současníků a své děti upřímně miloval. Až moc. Například svého syna a následníka trůnu Václava nechal korunovat za českého krále, už když mu byly dva roky. Vašík přitom „plakal náramně a zesral oltář svatého Mauricia na hradě, na kterým stál, když ho korunovali, a plakal, až jeden pekař dal mu koláček, teprv se utajil,“ tak to alespoň napsal mistr Pavel Žídek, včetně onoho jadrného staročeského slovesa.
Být dítětem nebyla hračka
Výběr hraček ve středověku nebyl moc valný. Budoucí rytíř dostal na hraní dřevěný meč a koníka, řemeslník zase zmenšený nástroj své budoucí živnosti. A na holky zbyly zase jen ty genderově stereotypní panenky. Hračky byly většinou nepřívětivě tvrdé, vyřezané ze dřeva nebo vypálené z hlíny a omalované občas jedovatými barvami. Na plyšové medvědy si drobotina musela ještě dobrých pár století počkat.
Rizikové dětství
Mít hojné potomstvo a dostat se do nebe, to byly kdysi dva základní cíle života. Proto se ve středověku rodilo mnohem víc dětí, než dnes. Mnohem víc jich však také umíralo, nejčastěji hned po narození. Nebezpečí číhalo doslova všude. Lidé se moc nemyli, ve městech se splašky vylévaly z oken domů přímo na ulici, kde se vsakovaly do studen. Domy byly plné vražedných předmětů, kotlů s vroucí vodou a ostrých nožů. Na venkově zase hrozil hlad. Děti se běžně pouštěly bez dozoru do lesa, přímo do spárů dravé zvěře nebo loupežníků. Prostě žádná legrace.
