Mezi šašky a mastičkáři
Popadali se lidé ve středověku za břicho z hladu, nebo i smíchem? Co tenkrát nosili na sobě a co u sebe? A co se dalo dělat, když byl někdo nemocný? V tomto dílu probereme běžný život a zábavu.
Oheň je základ
Rozdělat oheň ve středověku nebyla žádná procházka růžovým sadem. Byly k tomu třeba tři důležité předměty: pazourek, ocílka a troud. A taky spousta trpělivosti. Pazourek není malá ruka, ale zvláštní druh křemene. Ocílka zase zdrsnělá tyčka ze zakalené ocele. A pod názvem hubka se skrývala vysušená dřevokazná houba troudnatec. Úderem pazourku o ocílku se vykřesaly jiskry do hubky a v ní se rozfoukaly na malý ohníček. Ty tři předměty tenkrát u sebe nosil skoro každý, asi jako dnes mobil. Stylizovaná křesadla najdeme i na řetězu slavného řádu Zlatého rouna, který byl ovšem založen až v patnáctém století.
Mazaný mastičkář
O vztahu Karla IV. k dramatickému umění nevíme zhola nic. Zato se nám z té doby zachovaly dva zlomky nejstarší české divadelní hry zvané Mastičkář. Karel ji nejspíš nikdy neviděl, byla určena pro prostý lid, a kdyby ano, určitě by mu nešla pod nos. Je totiž doslova prodchnutá fekálním humorem těžkého kalibru. Ve vrcholné scéně mastičkář mistr Severin vzkřísí Abrahámova syna Izáka netradiční metodou, totiž tím, že mu polije řiť výkaly nebo kvasnicemi (režijní poznámky jsou totiž psané latinsky a slovo „faeces“ může znamenat obojí). Nevoňavý děj se navíc odehrává před očima tří Marií, jež shánějí mast na balzamování mrtvého těla Ježíše Krista.
Tanec kolem tance
Karel IV. byl zamlada tak náruživým tanečníkem, že mu to vytýkal dokonce i papež. Tehdejší dvorské tance ovšem vypadaly jinak, nežli ty dnešní. Tančilo se skupinově a organizovaně. Dámy a pánové v toporných postojích a přísně geometricky seřazení do dvojic, někdy i trojic, pomalu kráčeli v rytmu hudby komnatou a dotýkali se nejvýše špičkami prstů. I do tance se totiž promítaly ideály rytířské lásky, rozhodně nepřicházelo v úvahu vzít dámu třeba do náručí. Takové nevázanosti se zato často děly v tanci lidovém, zvláště během rozverného hodování a veselí v období masopustu.
Šašek čili blázen
Snad každý středověký panovník měl svého šaška, žertéře neboli blázna, který fungoval podobně jako dnešní televize či internet: zajišťoval pro svého pána zábavu, ale také důležité informace. Protože se vymykal z dvorské hierarchie, mohl s vládcem mluvit jako rovný s rovným, pod rouškou humoru mu zprostředkovat, co se povídá mezi prostým lidem, nebo mu dokonce radit. O šaškovi Karla IV. jen víme, že se jmenoval Dolce Bene, takže si ho panovník zřejmě přivezl až z Itálie. Mnohem slavnější byl jeho nástupce kouzelník Žito, ale o tom si povíme, až bude mít výročí Václav IV.
Nebuď upjatý, ale buď upjatý!
Karel byl v mládí fešák až fintil. Oblékal se vždy podle poslední francouzské módy. Ta tehdy předepisovala velice těsný kabátec, který zapínali sluhové na spoustu malých knoflíků a sahal jen malý kousek pod pás, k tomu přiléhavé kalhoty a střevíce do špičky. Karlovi s jeho vytrénovanou postavou to velice slušelo. Příliš krátké a těsné šaty mu vyčítal papež Klement VI. a po něm také Urban V., ale marně. Karel se přestal zajímat o módu až poté, co málem přišel o život v turnaji a odvrátil se od světských radovánek.
Pacienta řádně vyšťavit
Nemoc nebo úraz znamenaly ve středověku velký problém. Obyčejným lidem musela stačit bába kořenářka, případně potulný mastičkář, či ranhojič. Zuby většinou trhal kovář, protože byl široko daleko jediný majitel kleští, takže se stal i zručným dentistou. Lékaře vzdělané na univerzitě si mohli dovolit jen ti nejbohatší – obchodníci, šlechta a korunované hlavy. Jejich výsledky však nebyly o mnoho lepší. Medicína vycházela ze starověkého Galénova učení o čtveřici tělesných št'áv – krvi, žluté žluči, černé žluči a hlenu, jež prý odpovídají čtyřem živlům – ohni, vzduchu, zemi a vodě. Za příčinu nemocí považovali nerovnováhu těchto šťáv. Proto posilovali ty, kterých se zdálo být málo, a naopak. Například horečku léčili pouštěním žilou, protože věřili, že ji způsobuje příliš mnoho ohně čili krve v těle.
Hazard v kostce
Stejně jako dnes, i ve středověku znamenal vážný problém hazard, zejména hra v kostky. Mimochodem, kostky se jmenují proto, že se vyřezávaly ze zvířecích kostí. Falešní hráči v krčmách odírali prosťáčky pomocí kostek, které byly všelijak upravené. Měly třeba vložené závažíčko nebo měly zkosené hrany. Ale prohrát celé živobytí bylo možné i při poctivé hře. Proto císař Karel IV. ve svém zákoníku, zvaném Majestas Carolina, tuto hru úplně zakázal ve všech zemích Koruny české. Jenže páni se báli, že zákoník omezí jejich moc a proto ho nepřijali. Karel pak prohlásil, že rukopis omylem shořel a tím to skončilo. A tak kostky dál vesele poskakovaly po stolech.
Největší vynález v dějinách oblečení
Do středověku ženy i muži nosili podobné sukně a tuniky, takže se z dálky dali rozeznat jen podle vousů. Až středověk přinesl do pánského šatníku nevídanou novinku – kalhoty, které jsme my Evropané zřejmě odkoukali od asijských nájezdníků. Na dvoře Karla IV. nosili pánové dlouhé přiléhavé kalhoty, zdobené barevnými pruhy a výšivkami. Ale na venkově se módní novinka neprosadila. Sedláci ještě dlouhá staletí poté používali jenom samostatné nohavice ve tvaru trubky, přivázané k opasku tkanicí... Takže měli co? No přece holý zadek!
Kočovní umělci
Ve středověku neexistovala žádná stálá divadla, koncertní sály ani jiná kulturní zařízení, takže umělci museli kočovat. Ti lepší, či dokonce urozeného původu jezdili od dvoru ke dvoru, skládali básně a doprovázeli se přitom na harfu či na loutnu. Ve střední Evropě se nazývali po německu minesengři. Zábavu pro lid zajišťovali potulní kejklíři, žongléři čili žakéři a všemožní hudci či pištci. Hrálo se třeba na niněru, což byly vlastně housle, jejichž struny místo smyčce rozechvívalo kolečko poháněné klikou, taky na šalmaj a podobné nástroje, které už se dnes běžně nevyskytují, nebo alespoň vypadají jinak. Jen bubínek se už nedá příliš zdokonalit, a proto vyhlíží pořád stejně.
Bitva na stole
V žádné kronice se nedochovala zpráva o tom, že by Karel IV. hrál šachy, ale zcela jistě to uměl. Šachy byly tenkrát považované za ideální hru pro krále, protože představovaly stylizovanou bitvu dvou armád a panovník si tak při nich procvičoval své schopnosti stratéga a vojevůdce. Tedy něco jako dnešní válečné počítačové hry. Zajímavou zprávu z té doby nám zanechal mistr Jan Hus, který podle svých slov „rád a často hrával šachy, čas mrhal a mnohokrát jiné i sebe tou hrou neblaze popouzel k hněvu“. Kdo by řekl, že ta poklidná a zadumaná hra mohla vyvolávat tak prudké emoce?
